BARONESS jsou prostě divočáci. To ale asi neříkám žádnou novinu, že? Na druhou stranu lze říci, že důkazů není nikdy dost. Tedy tohle (dočasně) platilo do první letošní červencové středy, kdy se pražským Matrixem nesly líbezné tóny hudby této svérázné partičky, jež zakončily co do počtu vystupujících kapel bohatý a co do jejich žánrového rozpětí slušně pestrý letní večírek. Americká čtveřice se na svých barevných studiových počinech může pochlubit specificky pojatou metalovou (?) muzikou, plnými hrstmi nabírajícími vlivy ze všech možných směrů a se silným důrazem na melodie, které se s neutuchající vervou vynořují z útrob řádně dřevorubecké kytarové mašinérie.

Paradoxně ony výrazné melodie tohoto večera BARONESS trochu vyřadily ze zástupu předchozích vystupujících (snad s výjimkou hejvíků SAVIOURS) libujících si především v ničivé a přímočaré agresi. S chutí a sympaticky vysokou návštěvou zjevně i překvapeně působící kapela nebyla ani na momentík nucena předstírat koncertní nasazení a radost z hraní před živým publikem. John Baizley, který nakonec nedokázal odolat ani nabídce povozit se nad hlavami spokojených a patřičně rozjařených fanoušků, jen těžko skrýval velice dobré rozpoložení, díky kterému on a jeho spoluhráči s lehkostí odehráli svoji pražskou štaci.

Nadstandardem pak v tomto případě kromě bezvadného souznění s publikem můžeme pojmenovat i jistotu, s jakou Baizley přednesl své vokální party, nezřídka se vydávající do zrádných výšek. Mnohé pro BARONESS tolik typické natahované sloky tak tahaly uši spíše díky hlasitějšímu zvuku, než falší v Johnově hlase. Hudba této čtveřice ze Savannah je díky svým pozitivním emocím a celkově velmi svěžímu pojetí určená hlavně pro koncertní show, což tento set bez jakýchkoliv výhrad potvrdil. Chytlavost, dravost a patřičný „stoner“ feeling, vytvářejí z její produkce třaskavou směs, na jejíž první erupci nebylo od nástupu Američanů na pódium nutné příliš dlouho čekat. Skladby pocházející především z posledních dvou alb, plné propletených masivních riffů, dominující avšak nevtíravé melodiky a celkově nesmírně chytlavého provedení, si až do úplného závěru krátce po půlnoci, lze říce že dle očekávání, pevně omotaly (věřím že) všechny přítomné kolem prstu.

Jenomže poslední vystupující to měli i díky čtveřici divokých partiček, jež pódium žižkovského klubu ovládaly předtím, celkem usnadněné. Vesměs zdařilá vystoupení kapel, z kterých se každá svým vlastním způsobem hrabe v minulosti a přitom je zároveň považována za představitele veskrze současného dění na metalové scéně, kromě jiného ukázala, jakým zajímavým způsobem dochází k uzavírání pomyslného žánrového kruhu. To platí hlavně o vlasáčích SAVIOURS pocházejících z amerického Oaklandu. Je zvláštní sledovat publikum, které by v drtivé většině za jiných okolností klasickým heavy metalem nejspíše pohrdlo, jak s radostí křepčí na nefalšované osmdesátkové retro provozované touto čtveřicí, které vévodí důkladně potetovaný Austin Barrer. Stačí se zadívat do bookletů jejich alb, plných válečných metalových klišé a pak už nikoho nepřekvapí, když se na něj z pódia vyřítí dokonalá, a nutno říci že s velikou grácií a přehledem odehraná, reminiscence (heavy) metalového pravěku. Spousta heroických sól a póz, nekompromisně dlouhé hřívy, ale zároveň i sympatická dávka nadhledu. Zde chyběly už jen úzké džíny nalepené na těle jako prezervativ na pořádném klacku a bílé tenisky s vysokým jazykem. SAVIOURS jsou v tom, co dělají a hlavně jak to dělají však sympatičtí a očividně si ani na nic nehrající. V jejich žebříčku životních hodnot si první příčku suverénně zabírá METAL, což bylo znát i během těch několika desítek minut pražského vystoupení.

Vztek, whisky a rock’n’roll – to jsou WEEDEATER. U Davea „Dixie“ Collinse na první pohled těžko určit, zdali se s tím šilhavým kukučem už narodil anebo je to jeden z projevů jeho pódiové stylizace. Její součástí je i lahev Jacka Daniel’se, se kterou se jen těžce přehlédnutelný frontman sanfranciských velice rychle vypořádal. Collinsův sebedestruktivní projev si v ničem nezadá s tím, co se během produkce WEEDEATER line z reproduktorů. Jednotlivé skladby charakterizuje především nesmlouvavě razantní rytmika, zapouzdřující poměrně standardní směs obhroublých kytarových riffů a celkově obligátního neurvalého feelingu. Silné vlivy klasického hardcore se tu mísí se zvukem současných sludge kapel, což ve výsledku přináší solidní žánrovou kvalitu, fungující především v živém provedení. To BLACK COBRA na to jdou trochu jiným způsobem. Řádně divoké duo si rovněž velice rádo nostalgicky odskakuje do (nedávné) minulosti, kterou pak po svém přetváří do žhavé současnosti. Špína a chaos v maximálně intenzivním provedení, ke kterému stačí toliko jedna kytara a bicí, útočící maximálně do plných, sice patrně na žádnou dříve neslýchanou věc nevydají, ale na zatraceně energickou živou show bez nejmenších pochyb ano. A to, že hlas Jasona Landriana svojí barvou až neuvěřitelně připomíná Mille Petrozzu, je už pak jen velmi symbolickou náhodou.

Nechci přímo tvrdit, že Angličané DRAGGED INTO SUNLIGHT byli pouze do počtu, ale jejich, i s patřičně klišovitým mohutným trojsvícnem, který byl díky velice skromnému osvětlení tou nejvýraznější vizuální složkou celého vystoupení, black metal zaujal hlavně solidně energickým projevem, aby po čase začal mírně nudit. V rámci současného proudu „alternativních“ černěkovových projektů a kapel nikterak výjimečná, ovšem ani ne úplně marná záležitost, která především velmi dobře posloužila jako startér náročného a, jak se časem ukázalo, i velmi podařeného a z hlediska kvality produkce i svěžího koncertního večera.

Fotografie: M.

Fotogalerie:

BARONESS

BLACK COBRA

WEEDEATER

SAVIOURS